Ta situace se mi zdála stále neuvěřitelná. Tak daleko byla od té reality, kterou jsem si v poslední době s takovou oblibou vysnívala. Tak proč se teď děje tohle a proč se to děje zrovna mně? Připadám si jako oběť krutého a nemilosrdného života, který si své otroky vybírá, jak se mu zlíbí. Na někoho prstem ukáže a ten někdo se v tu chvíli, aniž by to čekal, dostává do nekonečné spleti problému, trápení a zoufalství.
Čekala jsem přede dveřmi, nervózní, vystrašená, vyčerpaná. Nevěděla jsem, co přijde, co mám čekat. Jen jsem věděla, že aspoň to první setkání se s realitou, kterou jsem si v poslední době nevysnívala ani v nejmenším, už chci mít za sebou, a rychle, co nejrychleji, prosím! Zběžně jsem pohlédla na rodiče, stojící po mém pravém boku. Udělalo se mi nevolno. Cítila jsem se trapně, raději bych tu snad teď byla sama. Až na ten malý detail, že sama, dobrovolně bych sem nikdy, nikdy nešla... Ale o tom jindy.
Konečně, po nekonečně dlouhých deseti minutách jsem zpozorovala, žedveře se otvírají a, než jsem se stačila jakkoliv naposledy psychicky připravit, objevila se přede mnou ženská osoba v bílém plášti tupě se usmívající a napřahující ke mně pravou ruku. Poté, co jsem onu ruku s námahou stiskla, představila se mi doktorka jménem a mně v té chvíli nejspíš nezbývalo nic jiného než stejně přihlouple prozradit svou identitu a snažit se alespoň trochu zvednout koutky úst. A že to v té chvíli šlo vážně stěží.
Po úvodním asi hodinovém opravdu nepříjemném rozhovoru, kdy jsem musela i před rodiči prozradit tolik důvěrných informací, jsem se přesunula z bílé vymalované kanceláře do mého nového nepěkně zařízeného pokoje s velkými okny, které důkladně okupovaly mříže. Tak takhle to vypadá, když se člověk na několik měsíců nechá, vlastně dobrovolně, odtrhnout od od skutečného života a dění venku.
